Narozena v Čechách a žije Andy?

Věty nebo otázky podobného typu jsem už slyšela několikrát. Proč tady k nám přináším jiné tradice, když jsem Češka? Neměla bych ctít více české tradice, tedy ty slovanské? Jak to tedy doopravdy je? A protože se setkávám od vás s podobnými otázkami, existuje k tomu vysvětlení.

Je to vlastně jednoduché, jen se pojďme zaměřit na začátek úplně všeho.

Dítě je semínko lásky

Kterékoliv dítě se narodí, v jakékoliv zemi, je to prostě dítě, plod svých rodičů, zázrak přírody. Vnímá lásku jako nejkrásnější nástroj ve všech provedeních a formách. Stejně tak lásku vrací, pokud mu do cesty nepřijde nějaká nepříjemnost a nenaučí se fungovat jinak, třeba uzavírat se před světem.

A tak raději volím to dítě, které se právě narodí. Jakýmkoliv způsobem mu dávat lásku, učit ho, jak ji může produkovat, že láskou je on sám, a že vše opět může napravit láska…

Tohle byla malá metafora. To dítě jste vy nebo já. A jak se rozvíjíme? Podle mě na to má velký vliv láska a je jedno odkud pochází.

Vždycky jsem milovala přírodu, o tom už jsem tady psala hodně krát. A všechno, co s přírodou bylo spojeno, jsem potřebovala prozkoumat. Ať už se jednalo třeba o minerály, bylinky, keltskou přírodní moudrost, ájurvédské léčení atd…

Stejně tak jsem prošla různými směry jako např. hinduismus, kde jsem v sobě získala velký klid a víru, že je o mě vždy postaráno a vše, co se v mém životě děje, je k něčemu dobré.

Vše je zkušeností

Vše, co se v životě naučíme, čím projdeme, je zkušeností. A stejně tak se to týká toho, čemu se v té dané době či etapě našeho života věnujeme.

Setkala jsem se s mnoha učiteli a mistry, kteří mají za sebou často více směrů a vždy mě zaujali právě ti, kteří vyzkoušeli různé podoby fungování všech principů – dá se tomu říkat různé pohledy na věc. Ale všichni nám mohou něco předat…

Líbilo se mi to, protože jsem sama zjišťovala, že více pohledů, z různých stran, brousí ten kámen v nás, stávající se diamantem. Nezáleží na tom, v jaké etapě se nacházíme, není třeba to pojmenovávat. Důležité je, dělat to, co mě v tu pravou chvíli zajímá a naplňuje mé srdce.

Na co vždycky pamatovat

Než bych odvyprávěla svůj příběh, kde všude jsem byla a co jsem vyzkoušela, raději vám řeknu to podstatné. Shrnula jsem je do tří bodů a pak vám řeknu, jak to mám já.

A to je dobře. Jedině takhle poznáte, že je od srdce, je to cesta, kterou vás vede vaše duše. Protože potřebujete tuto zkušenost.

Neříkám nevyslechnout si jejich názor, vyslechněte. Ale ptejte se, co vám říká vaše srdce. Pokud vám pomáhá nějaký nástroj, který nesouzní s ostatními a můžou vás odrazovat, i tak je pro vás důležitý a mnohým, komu ho zase předáváte, může právě vyhovovat.

Nikdo jiný nemá patent přesně na to, co děláte právě vy. Protože do toho dáváte svou esenci a svůj úhel pohledu. Ať je to cokoliv. I když dělá někdo něco podobného.

Nebo se může stát, že vás někdo nabádá k tomu, že i když vidí smysl vašeho jednání, nástroje, který používáte, přesto vám sdělí, že nejdete přímou cestou a používáte nástroj jiný, než byste měli. Tedy měli byste používat nástroj jiný či se věnovat jinému směru. Takhle tedy ne.

A Míša se dostala až do Peru…

O co jde? O cestu přímo ke zdroji. Ke Stvořiteli. K Bohu či do samotného jádra Vesmíru nebo prostě do svého srdce… Mluví se o tom, a také o tom vím už dávno, že cesty k němu jsou buď přímé nebo nepřímé – tedy delší.

Víte, alespoň kdysi jsem to také tak viděla. Ale při nabývání stále nových zkušeností jsem zjistila, že nic není špatně. Někdo by dodal ještě, že nic není ani správně, aby byla zde jakási rovnováha. Souhlasím. Ale přesto, je důležité si uvědomit, že každý potřebuje jiný nástroj a cestu a pokud to někdo soudí, soudí ne s nadhledem a dobrým srdcem, ale s egem…

Stalo se mi to už víckrát v životě. Vždycky mě to překvapilo a často od lidí, od kterých bych to nečekala. Není ale potřeba se nad tím pozastavovat.

Proč mě to tedy přitáhlo v životě do Peru, a ne třeba více ke Slovanské tradici? Mimochodem, ta pro mě vždycky také byla silná. A i když se věnuji kromě jiných věcí teď i hodně andské tradici, vše ostatní mám také v srdci a dokáží inspirovat i jinými nástroji. Nejbližší mi je právě psychologická práce se sebou samým a s přírodou, protože v tom vidím velký smysl.

Ano, narodila jsem se v Čechách, jsem Moravačka jako poleno. Miluji svou zemi a ctím ji a obdivuji. A to, že sem přináším jinou tradici, nevidím jako něco, co s českou zemí bojuje. Naopak se doplňuje.

Nechci „žít Andy“ a říkat, že je to to nejlepší, jen jsem v andské tradici našla něco, co tady v česku pojmenováno není. Má to velký přesah, a proto to vidím jako skvělý nástroj, který nás dokáže dovést k tomu klidu a míru uvnitř nás, k tvořivému a inspirativnímu životu.

Jiné nástroje nebo směry totiž mohou doplňovat to, co jinde chybí. Pokud se na to podíváme z vesmírného pohledu, vše je jedno. VŠE JE JEDNÍM.

Všechny nástroje a směry vedou k jednomu. A to je to podstatné. Také vidím věci z mnoha úhlů, ale vidím také tu skvělou šanci, jak ukázat pohled jiný, protože pak se lépe věci chápou a dotváří.

Nejsem Peruánka. Byla jsem, kdysi. Teď jsem Češka. A ačkoliv Peru také miluji, Jsem Míša. Nemusím nosit peruánské oblečení, abych vám mohla předat to, co předávají mě. Ale mohu využít jejich moudrosti, což také s láskou dělám. Andy miluju, ale stejně tak svou českou zemi a vím, odkud pocházím.

Jsem to stále já, má esence

Ať jsem tedy cokoli, ať vás inspiruji jakkoliv, nebo jakýmkoli nástrojem, stále to bude ta má esence, která přichází, aby vás podpořila.

Klidně se může stát, že vás za dalších pár let mohu začít inspirovat něčím jiným. Nebo se tento směr ještě více prohloubí.

Nikdo nevíme, kam nás život vede, důležitá je přítomnost. Žijte ji jak můžete, s tím, co právě teď máte, ve svém srdci.