Jdeme ve svých stopách?

Kdo z nás je velký umělec? Kdo umí něco přivést na tento svět a je tvořivý? Máme své idoly, obdivujeme je a často si neuvědomujeme, že tito lidé byli také obyčejní, jen žili srdcem. I v každém z nás je velký umělec… Je krásné jít v jejich stopách, ještě krásnější je jít v těch svých.

Frida Kahlo

Nedávno jsem byla na chvíli Frida Kahlo. Zkusila jsem si její roli na jedné oslavě narozenin. Už dávno mě lákalo její folklórní oblečení a občas jsem nějakým podobným kouskem obohatila svůj šatník. Nechala jsem se jí inspirovat i v malování.

Její obrazy jsem tehdy v dospívání nechtěla moc studovat, detaily na jejích obrazech mi přišly někdy dost bolestné, a tím jsem se v té době zabývat nechtěla. Po čase jsem ale viděla v obrazech příběhy, které ve svém životě Frida opravdu žila a emoce, co musely ven, když byla dlouhodobě připoutána na lůžko…

Když jsem byla na chvíli Fridou, kytky ve vlasech, pohybovala se v barevném oblečení, uvědomila jsem si, jak jsme si vlastně podobné. Byla to obyčejná žena tím, že byla přirozená a oblékala se tak, jak to cítila. Nebála se vzít si na sebe to, čemu věří, co žije a co ji nabíjí.

Co bylo ještě více na ní obdivuhodnější, ten její pohled na svět. Byla prý sice dost tvrdohlavá, ale viděla reálný obraz za věcmi, hlavně skrz své prožitky. Byla žena, která se ničeho nebála… Byla vášnivá.

Inspirovala mě. A vedle té její velikosti jsem se cítila i já veliká. Byla v mém životě jednou z těch, které mě povzbuzovaly a povzbuzují. Člověk se jí inspiruje a cítí, že dokáže taky své věci, které má v nitru sebe sama…

Nemůžeš být jako oni

Dá se říct, že jsme jistým způsobem v dětství určitě byli podporováni a inspirováni velkými osobnostmi. Také si ale vzpomínám na své okolí, které hlásalo, že takových je málo co něco dokáží a všichni nemáme to štěstí.

Nikdy mi to ale nedávalo smysl. Protože pokud jsem člověk jako ti velikáni, mám přece stejnou šanci.

Na světě je mnoho překážek, které překonáváme. Někdy méně. Možná i záleží, co nám osud do vínku dal… Možná jsou určité body v životě, kterými si máme každý projít. Ale všichni máme stejnou šanci. V to prostě věřím.

Můžeme být jako ti Velcí umělci, vědci, šéfkuchaři nebo cokoliv jiného….

Možná už jimi jsme, jen to nevíme. Nebo si to nechceme přiznat.

Jsem to skutečně já a věřím

Možná je jen na čase si přiznat, kdo jsem a co dokážu. Stačí začít věřit, že to, co ve mně je, je reálné.

Už jsem tady psala o projevení našich darů do reality. Začíná to ale důvěrou v sebe sama. Kdo jiný, myslíte, že to za vás udělá? Ano, můžete se ptát okolí, jestli na to máte, jestli se jim líbí vaše obrazy, hudba nebo projekty. Ale věřte v to hlavně vy.

Tam je největší šance, že si toho „kvantová realita“ všimne a připraví vám další cestu, na které se budete cítit dobře a ve svých kramflecích. Dokonce vám pošle další příležitosti.

Jsem také malířka

Víte, je to už řadu let, co jsem začala malovat olejovými barvami. A i když má prvotina byla velmi jednoduchá a neměla velký kompoziční základ, i tak se někomu líbila a chtěl ji domů.

V té době jsem potkala svou letitou kamarádku, která už maluje odmalička jako já, ale měla už za sebou v životě mnoho olejových maleb, a dokonce i nějakou tu výstavu.

Šly jsme si jednou zaběhat a povídaly si ve chvilkách odpočinku o malování a výstavách dnešních malířů – tak zvaných celebrit. Dnes maluje skoro každý a já myslím, že to je dobře, je to projev toho, co máme uvnitř… A být tvůrčí je přece krásné.

Tehdy mě zasáhla jedna její věta, která se dotkla i mě osobně. „Výstavu by neměl mít každý“. A já ve své vizi měla, že jednou výstavu uspořádám, pro lidi, které to zajímá.

Přemýšlela jsem nad tou větou, že je kategorická a hodnotící. Kdo má vlastně právo takto hodnotit něčí obrazy? Buď se ten obraz přece někomu líbí nebo ne. Tečka. A proto si myslím, že naopak ten, kdo to cítí, ať výstavu klidně má. Ať obohatí tento svět.

Vždycky se najde někdo, komu se váš pohled na svět líbit bude.

I když mě ta věta docela skolila tehdy málem na zem a svou budoucí výstavu jsem v hlavě na chvíli také zamítla, znovu jsem se na své tvůrčí nohy postavila a mé ruce se srdcem tvořily dál.

Věděla jsem, že je třeba se zdokonalovat a rozhodně ta věta pro mě nebyla motivační. Rozhodla jsem se tedy ji ze svého života vymazat a nahradit ji větou „Maluj srdcem a ukaž to celému světu, obohatí to i tebe“.

A tak je to stejné se vším, co děláme. I když se nás snaží okolí často odradit, třeba jen proto, že si sami nevěří, je třeba zůstat ve svém středu – srdci, kam mě vede a důvěřovat, že mě vede tím správným směrem dál.

Jít ve svých stopách se vyplácí

Když jsem se nechala inspirovat všemi možnými velikány, zanechávalo to na mě stopy něčeho kouzelného, co je možné. Nechávala jsem se inspirovat nejen známými osobnostmi v učebnicích dějin, ale i svými přáteli, rodiči, často i klienty…

Někdy jsem došla do bodu, že to nemá smysl, a že nedokážu dojít tam, kam oni. Když se ale člověk soustředí na sebe a svou esenci, zase se zvedne, nechá se popohánět svou touhou po realizaci, začne se cítit jako ten Velikán. Velikáni jsou stejně velikány často až po smrti. A víte, co je pohánělo dál? Vášeň pro to, co jim říká srdce.

Najděte svou vášeň a jděte ve svých stopách 🙂

Má letní píseň, která vznikla náhodou, s vášní pro hudbu…