Klidná voda… bez sebedestrukce, role oběti a zrady

Zaujaly vás tyto slova už v nadpisu? Každý si jednou za život na tato témata sáhneme a nějakým způsobem je zažijeme. Kam až to ale může zajít, když s tím nehneme a ani nevidíme, že se tam právě nacházíme? Mluví se o tom málo…

Potkala jsem tak mnoho lidí, včetně svých klientů, kteří se takhle zamotali a buď to viděli a jen neuměli s tím hnout nebo na to zatím nedošli a vlastně nevěděli, co je špatně. Neladilo jim, že jsou nešťastní, zároveň druhé omlouvali, bylo pro ně normální stavět se do role oběti, protože přece nejsou něčeho hodni… Dlouho v tom zůstávali. Všechno to spolu souvisí najednou.

Sebedestrukce a sebepoškozování

Sebedestrukce se často projevuje i sebepoškozováním. Takovou jsem měla klientku, se kterou jsme se nějakou chvíli nemohly dopátrat, proč se tak děje. Měla všechny pocity tady zmíněné, včetně nelásky k sobě. Nakonec jí to přišel ukázat její nový přítel a skončili jsme u jejího tatínka, u původce jejího chování.

Měla pocit, že pokaždé, co se chtěla ukázat v krásném světle, se jí vše bortí, a nakonec došlo pak i na fyzické sebepoškozování. Doopravdy se chtěla vyrovnat otci, nechtěla ho zklamat, protože po ní požadoval, aby byla nejlepší a dělala úplně vše, k čemu má předpoklady, protože je přece inteligentní a houževnatá jako on. Stejně tak chtěla příteli ukázat, jak toho dokáže mnoho, ale v závěru se svými ambicemi a “touze” po kariéře neměla čas rozvíjet jejich vztah.

Vesmír nám posílá do života lidi, kteří nám něco napovídají. Bohužel, někdy dlouho neslyšíme.

Co si budeme ale vyprávět? Vždyť my všichni máme často velký potenciál, ale ne všechno nás baví a je naší přirozeností. Pod velkým tlakem se často stane, když svůj vnitřní hlas neslyšíme nebo ho opomíjíme, že se snažíme druhému něco dokázat. Ale proč?

Většinou na nás mají takový vliv blízcí lidé, třeba rodiče, kteří nás v dětství také formují, přátelé, na kterých nám záleží apod.

A jak nám záleží na nás samotných? Zřejmě málo, když otevřeme sebedestrukci dveře.

Když se jí poddáme, může to mít následky na duševní, ale i fyzické stránce.

Role oběti

Do role oběti se staví člověk bez vnitřní síly a s pochybnostmi o sobě. Tak totiž na něm osud zapracoval, když si dotyčný dostatečně nezpracoval své trauma a bylo pro něj jednodušší do role oběti vstoupit než vidět bolest, která za traumatem stála.

Je to dávno, co jsem se do role oběti stavěla i já.

Bylo to několik let poté, co jsem odešla z divadla s pocitem, že můj potenciál nebyl dostatečně využitý a do hlavních rolí byli obsazováni lidé, kteří měli “velmi dobré” vztahy s režiséry a chodili po představeních večer do divadelního klubu, kdy už já potřebovala spát… vše jsem více nadnesla, abyste pochopili význam mé role oběti…

Samozřejmě, zákulisí divadla je někdy dost drsné a musíte tam hrát s ostrými lokty, což mi nikdy nešlo, a dlouho ve mě doznívalo, že nejsem dost dobrá a stranila jsem se veškeré hudbě. Nakonec má touha a láska k hudbě opět zvítězila a já si našla cestu jinou, kde svůj potenciál využít umím… a naučila jsem se ho používat s láskou a větší pokorou.

Tohle je příklad znovuzrození a povstání z role oběti. Stojí za tím i nesebeláska, která vyvěrala ze spousty životních zážitků. Ty se ale časem vyléčily a s nimi vzrůstala i má sebeláska.

Zrada a zklamání

Často zradu můžeme cítit, když jsme nepochopili nějakou situaci ve svém životě, když jsme někomu věřili a my si stále kladli otázku, proč se tak stalo. Někdo nás zklamal. Vložili jsme tehdy do někoho nebo do něčeho důvěru, že to, co jsme tam našli je opravdu důvěryhodné, radostné a plné naděje. A ono to mělo úplně jiný průběh, zvrat, který jsme nečekali. Ano, tady je na místě nic neočekávat. Hraje tady však velkou roli důvěra, která byla nabídnuta a nakonec odmítnuta, přišlo zklamání.

Není dobré si zradu a pocity zklamání v sobě dlouho hýčkat. Reakcí může být třeba velké vnitřní rozhodnutí, že už to chceme jinak, probouzí v nás naši vnitřní sílu a sebelásku. To hodnotím jako dobrý krok v této situaci. Podnítí totiž člověka se k situaci postavit jinak a udělat si jisté hranice. Takovou situaci zřejmě jinak neovlivníte.

Je třeba pochopit, že se to prostě z nějakého důvodu stalo a důležité je zaměřit se na sebe. A čekat na uvědomění toho druhého nelze, protože to může trvat i věky a jediné co můžeme je, zařídit se podle sebe, tak jak to cítíme. Snažit se mít nadhled a odpustit.

Vesmír je však velmi moudrý a ví, jak to poskládat, tak aby bylo vše v harmonii.

Jak se sám pokusit najít cestu ven?

Všechny tyto zmíněné pojmy se často doplňují. Mají velkou sílu, když jim to dovolíme. Jediná cesta je změnit “nelásku k sobě” na “dovolit si být tím, kým doopravdy jsem”. Nesrovnávat se s nikým, protože nikdo není stejný, a tím pádem jsme všichni autentičtí.

A ačkoliv máme spoustu talentů, máme právo si sami vybrat ten, který třeba pomáhá nám i okolí zároveň a cítíme tam svou vášeň. A jestli po nás někdo chce něco jiného nebo nás soudí za to jací jsme, vidí vás jinak, nestojí vám za to se tím zabývat. Můžete pouze milovat a jít dál. Ať jde o člověka nebo situaci. Každý jsme to někdy zažili.

Protože není nic důležitějšího než žít svůj život, podle sebe a v roli vítěze.

Utvořte si své hranice. Když se vás něco dotýká, přece u toho nemusíte být. Pokud někdo nechápe váš svět, neznamená to, že nejste dost dobří.

Jste to vy, kdo to může změnit, nikdo jiný. To vy si musíte věřit, v to, co jste a kdo jste. Nic už vás neskolí, protože jediný, na kom záleží, jste vy. Má cenu se trápit nebo si ubližovat a ztratit kus sama sebe? Nemá 😊